Jdi na obsah Jdi na menu

Čížek Jan

Olga Müllerová (Čížková) – vnučka Jana Čížka poskytla informace o svém dědečkovi.   Za přispění OÚ Blížejov.   

 

ÚVOD: Cesta mého dědečka Jana Čížka, rodáka z Nahošic, potápěče na rakousko – uherském křižníku SMS Panther kolem světa v letech  1905 – 1906     Dědeček se narodil v r.1885 v Nahošicích u Blížejova, (tehdy okres Horšovský Týn) a zemřel v r. 1924 v Bratislavě ve věku 39 let, zřejmě na nemoc z povolání (srdce, plíce).

Vyučil se zedníkem, jak bylo tehdy v  kraji zvykem a byl pak na zkušené  v  Bavorsku. U odvodu se ho  ptali, zda chce jít k námořnictvu a stát se potápěčem, zřejmě zapůsobila jeho vysoká postava a silná tělesná konstrukce.

Prodělal pak prezenční službu a výcvik potápěče v Pule, která tehdy byla největším válečným přístavem říše s velkými doky, loděnicemi a arsenálem. Plavbu kolem světa na SMS Panther absolvoval pak už  jako vyučený potápěč s poddůstojnickou hodností. V rodině se tradovalo, že loď vezla dar císaře Františka Josefa I. japonskému císaři, poté, co Japonsko vyhrálo japonsko – ruskou válku v r. 1904. Darem byl prý luxusní automobil firmy Laurin – Klement se zlatými klikami.

Tehdejší vybavení potápěčů, oblečení, atd. bylo dost primitivní. Měli gumové obleky, pod nimi tlusté vlněné svetry a kalhoty, na nohou boty s  olověnou podrážkou, na prsou pověšenou olověnou desku ve tvaru srdce ( asi 20 cm v průměru ) a na hlavě kulatou kovovou helmu s vyšroubovacím kulatým okénkem vpředu. Do helmy ústila hadice na přívod vzduchu a byl tam i nějaký, asi přetlakový ventil na vypouštění vydýchaného vzduchu. Kolem pasu měli připevněno signální lanko na spojení s obsluhou na pontonu, na kterém byla dvouramenná ruční pumpa a další zařízení, potřebné pro práci pod vodou. Pumpou se musel nepřetržitě vhánět vzduch potápěčům pod vodou. Takto vybaveni mohli sestoupit prý až do 48 m hloubky. V rodině se zachovala část dědečkova lodního deníku z plavby kolem světa, která trvala dva roky. Jsou to zápisky z Číny, Japonska, Austrálie a Nového Zélandu. Zachoval se i dopis, který z cesty napsal  dědeček svému učiteli a který byl tehdy také otištěn v místních církevních novinách. Deník i dopis v r. 1989 z němčiny přeložil můj otec Otto Čížek.

Velevážený pane učiteli, píše Vám Váš bývalý žák, který se domnívá, že tím způsobí radost Vám, Vážený pane, který jste mi dal nejednu dobrou radu do života jako základního kamene k spokojenému a šťastnému životu. Proto považoval vždy za svou prvořadou povinnost být vděčen nejen svým rodičům, ale také Vám, Vaší přísné dobrotě a laskavosti. Touha po poznání světa a cizích zemí byla ve mně vždy mocnou hnací silou a měl jsem to štěstí, že se mi moje touha naplnila v době mé vojenské služby. I když někdy těžká a nepříjemná, je obdobím zvláštního charakteru, které má i v pozdější době svůj význam a pro mne tím více, že tato cesta mi umožnila poznávat národy, jejich způsob života a myšlení i konání a porovnávat je s mou domovinou. Dospěl jsem tak k poznání, že svět je krásný a velkolepý, ale přes tuto grandiózní nádheru je mi můj kousek domova milejší a více mi přirostl k srdci než všechny blyštivé krásy. A radostné vzrušení proniká mým srdcem při vzpomínce na mou rodnou hroudu a domov. Proto chci Vám, Vážený pane, věnovat malou zprávu o životě a dění na takové cestě.

Loď SMS Panther je malý křižník o délce jen 70 m a šířce 10 m. Prostorový rozsah je proto velmi nepatrný, jak pro materielní vybavení, tak pro samotné mužstvo. Už při vyplutí z přístavu v Pule bylo moře silně rozbouřené. Vysoké vlny se valily přes palubu, na které musela být napnutá lana, aby lidé nebyli vrženi na brlení. Bóra hvízdala a řádila, na komínech a větrácích se tvořily rampouchy a vše bylo pokryto ledovatkou. Loď se houpala nahoru dolů jako skořápka, ale prorážela vlnobití, jako by chtěla potvrdit, že malý Panther se nikdy nebojí proplouvat mořem sebevíce rozbouřeným. V tomto prvním vodním křtu na naší cestě prokázal znamenitou odolnost přesto, že je tak malý a snad tomu bude tak i v budoucnu, do doby, než se zase vrátí do svého domovského přístavu. Po 5 denní plavbě jsme dorazili do Port – Saidu, nezdrželi jsme se však dlouho a po doplnění paliva ( uhlí ) pluli jsme dále Suezským průplavem, jehož budovatel má při vjezdu do průplavu mohutný pomník. Plavba trvá 24 hodin. Pracují tam stále bagry na údržbě, rozšiřování, prohlubování a čištění kanálu. Na levém břehu byly stromy a keře, ale na pravém se prostírala plochá poušť. Tak to jde stále až do Suezu, východiskového bodu do Rudého moře. Odtud trvá plavba 5 dní do Djibouti. Moře bylo stále vzduté a čtvrtého dne jsme museli dokonce prchnout před tajfunem a vplout do anglického uhelného přístavu. Zdrželi jsme se tam nuceně dva dny a pak jsme vypluli do Djibouti. Odtud šla mise do Adis Abeby.

Po dvouměsíčním pobytu pokračovala plavba přes Aden do Colomba ( Ceylon ) – 9 dní plavby. Tato devítidenní plavba byla až dosud ta nejpříjemnější, hladina moře byla hladká jako zrcadlo. Jen jedno nás trápilo – tropické vedro. Už v Djibouti bylo 40 – 45 st. Horko bylo stále větší, takže tér mezi palubkami tekl. V Colombu jsme slavili naše první velikonoce. Po 8 denním pobytu opustili jsme Colombo a pluli jsme do Batavie na ostrově Jáva.

Už v Colombu, ale tím více zde jsme obdivovali tropickou flóru, vše šťavnatě zelené, vysoké kokosové palmy, rýžová pole, kávovníky, nádherná mastná zem, v níž vše roste a zraje pohádkovou rychlostí. Z přístavu se jede asi ½ hodiny do vlastního města Batavie kolem rýžových polí, palmových lesů a lenivě plynoucích řek, sem tam vidíme opice, které prchají s křikem před jedoucím vlakem. Obklopuje nás lahodné, ozonuplné ovzduší. Město je krásné, má množství parků, které zvyšují jeho krásu a rozlohu. Jsou zde i velké holandské kasárny pro stále nově přivolávané vojsko k ochraně ostrova. Dóm je vystavěn podle gotického slohu a my jsme se v něm zúčastnili mše, abychom motlitbou posílili svá srdce. Přitom jsme se stačili rozhlédnout kolem sebe a objevili jsme, že holandský typ lidí je pěkný a ušlechtilý.

My vojáci, kteří vždy kriticky posuzujeme zejména dívčí krásu, musíme přiznat, že všechna děvčata zde se vyznačovala krásnou postavou, jemným germánským profilem a zlatavě blond vlasy. Také monument Welde freden ( světový mír ) je velkým dílem. Byl bych zapomněl napsat, že jsme cestou z Colomba do Batávie překročili rovník, což se neobešlo bez tradiční slavnosti – křtu. Námořníci každé lodi při překročení rovníku musí být zkropeni vodou, aby jim bůh Neptun zůstal nakloněn i na druhé polokouli světa. Bývá to vždy veselý křest, ale někdy i dost drsná záležitost, když se k tomu například použijí všechny lodní pumpy. Nevyhnou se tomu ani důstojníci, ba ani velitel lodi, když ne vodní pumpou, tak alespoň sprškou vody. Jednotlivec, o němž se ví, že se bojí vody, je vystaven na 10 minut proudu vodní pumpy. Celá loď je jakoby zahalena vodou. A tu se najednou objeví bůh Neptun, po pravici s vodní nymfou v kočáře, taženým dvoumetrovými delfíny. Vypadá se svou bílou bradou, v pravici s trojzubcem velmi přísně a vyvolává svým vzezřením úctu všech. Za ním následují příslušníci všech jemu podřízených národů a tu výraz úcty v obličejích přihlížejících je rázem vystřídán záchvaty smíchu. Přicházejí negři s kopími, typický anglický cestovatel s kufříkem, pařížský gigolo, nějaký ubohý invalida, bláznivý Američan a pod. Tento průvod přechází několikrát kolem důstojníků a velitele. Ten se srdečně směje a zřejmě se mu líbí, co bylo vskrytu připraveno. Fotografuje, rozdává cigarety a pivo účinkujícím. Ale to vše vyvolává též trochu melancholické pocity, když si uvědomujeme, že přecházíme na druhou stranu země a že tedy naše domovina a lid budou nyní pro nás antipody, od nás nesmírně vzdálené, a to bůhví, na jak dlouho.

Nyní bych se chtěl věnovat jinému kontinentu a to Austrálii. Mohu o něm psát jen povšechně a vcelku, protože kdybych se měl rozepsat podrobněji, musel bych se často opakovat. V Austrálii to bylo totiž všude víceméně stejné. Z Batávie probíhala plavba za dosti rozbouřeného moře. Prvním australským městem bylo Fremantle a Perth. Byli jsme velmi zvědavi na Austrálii, a musím říct, že po tom, co jsme poznali zemi i lid, všichni na ni vzpomínáme jen v dobrém. Byli jsme vždy a všude, a to nejen od Angličanů, ale hlavně od zde usedlých Němců a Rakušanů přátelsky přijímáni. Byli jsme vždy vítanými hosty v německých klubech, setkali jsme se nejednou s rodilými Vídeňáky, jejichž srdečnost a pohostinnost by si dnešní Vídeňáci mohli vzít jako vzor. Vzpomínali často na svou milou Vídeň a často jim přitom stály slzy v očích. Byli jsme zváni do jejich rodin a když to nebylo povoleno, docházely veliteli prosby, aby nám to umožnil. Drahou jsme jezdili vždy zadarmo 2. třídou. V Adelaidě jsme dostali volňásky do bruslařského spolku, všude nám vycházeli ve všem vstříc. Ve svátek a v neděli přicházelo tolik návštěvníků na loď, že celé osazenstvo mělo co dělat, aby všem všechno vysvětlilo. Všichni se často divili, že si taková malá lodička troufá na tak dlouhou, dalekou plavbu.

V Melbourne, jednom z největších australských měst, jsme byli pozváni do německého tělocvičného spolku. Starý předseda spolku se velmi radoval, a cítil se poctěn, že jsme se dostavili v tak hojném počtu. Nejdříve se cvičilo – prostná i na nářadí. Cvičitelé byli vesměs Němci, mezi cvičenci bylo však i mnoho Angličanů.

Všichni Němci jsou v těchto anglických městech vysoce vážení pro svou šlechetnost a spanilomyslnost. Těsně před vyplutím ze Sydney poslala německá kolonie v Brisbane ministerstvu války ve Vídni telegrafickou žádost, aby SMS Panther směl navštívit také jejich město a pobývat tam 10 dnů. Ministerstvo souhlasilo a tak jsme se zastavili i v Brisbane. Brzy po připlutí obdrželi jsme už pozvání na tělocvičnou slavnost, pořádanou na naši počest. Byli jsme uvítáni slavnostním proslovem, po němž promluvil i náš velitel, který poděkoval za sebe a své mužstvo. za poctu, která nám byla prokázána a s obdivem se vyjádřil o soudržnosti Němců v daleké cizině. Pak se zpívalo, hrálo a tančilo do pozdního večera a ve veselé náladě jsme se vrátili na loď.

Den před vyplutím přišly chovanky dívčího ústavu na prohlídku lodi. Jejich ústav byl blízko pobřeží na výšině a když jsme druhý den pluli kolem, ze všech oken nám mávaly na pozdrav. Náš velitel, důstojníci a mužstvo, všichni jsme rovněž srdečně děkovali. A pak už naše cesta pokračovala dále, pryč od Austrálie.

Z Brisbane na cestě do Wellingtonu ( Nový Zéland ) jsme měli zase špatné počasí. Asi čtvrtého dne plavby nás potkala menší příhoda, která pak měla později nepříjemné následky. Dopoledne jsme spatřili loď, která vysílala nouzové signály. Pluli jsme k ní a zjistili, že je to francouzská loď společnosti Menagerie. Po delším signalizování sem a tam jsme vyrozuměli, že potřebuje uhlí. Ale na volném moři a za bouřlivého počasí se dá těžko překládat uhlí, nehledě na to, že malý Panther ho má málo a musí mu vystačit na 12 dní. Navrhli jsme Francouzům, že je vezmeme do vleku a poplujeme s nimi nazpět do Brisbane. I tak by to byla pro nás pořádná práce. Ale francouzský kapitán chtěl mermomocí do Sydney. To bylo pro nás nepřijatelné. Náš velitel opakoval náš návrh a když ho Francouzi neakceptovali, odpluli jsme dále do Wellingtonu. Byli jsme tam 11 dní.

Byli jsme jednou pozváni do námořnického domova, kde nám německý profesor přednesl báseň „Hrabě z Habsburků“ a anglická děvčata nám předvedla cvičení s kuželi. Po skončení tohoto příjemného čajového večírku nás všichni vyprovodili až na molo. Po 2 denní plavbě jsme vpluli do Aucklandu, který spolu s Wellingtonem jsou dvě největší města Nového Zélandu. Asi je Vám něco známo o intervenci, týkající se tam usedlých Dalmatinců. Tam jsme se také setkali s příslušníky vymírajícího domorodého kmene Maorů. Je to krásný, silný kmen, který je vytlačován Angličany a rychle hyne. Zajímavé jsou vyhaslé sopky a místa, kde asi před 30 lety docházelo k masakrování domorodců Angličany. Proslulá je též těžba gumy, provozovaná našimi Dalmatinci. My jsme ztratili našeho kamaráda Gorice, který utrpěl úraz a nyní odpočívá v daleké novozélandské zemi.

Z Aucklandu jsme pluli do Nouméa (Nová Kaledonie), francouzského trestaneckého ostrova pro politické vězně. Většina obyvatel jsou trestanci, ale žijí na svobodě a provozují všechny veřejné služby, činnosti a obchody ve prospěch Francie. Zde jsme se dočkali nejsprostších hrubostí ze strany guvernéra, ba ani nás nechtěli pustit k bóji. Měli jsme dokonce malou bojovou pohotovost, tak surově jsme byli přivítáni. A příčina ? Dříve uvedený francouzský parník, který měl namířeno do Nouméa musel, když odmítl náš návrh, že ho vezmeme do vleku, rozštípat stoly, židle, čluny, velitelský můstek a vytrhat palubu, aby získal dostatek paliva. V Sydney ho museli opravit a guvernér na Nouméa o tom dostal zprávu a proto ta zlost na nás.

V okolí ostrova jsme měli cvičnou střelbu do terčů a cvičení s torpédy. Při tom se uplatnila moje specializace potápěče. Při vylovování torpéd jsem zjistil, že celé pobřeží pozůstává z korálů a když jsem sestupoval pod vodu, vzniklým proudem se tyto mohutné korálové kmeny rozhýbaly a jejich, jak jehličky ostré konce se ulamovaly. Dal jsem si práci a dva velké kusy jsem vynesl ven a dal je našemu veliteli. Na slunci vybledly a dnes jsou k vidění ve vídeňském přírodovědném muzeu. Náš velitel dostal již dříve různé trofeje, například krokodýlí a žraločí lebky a chrupy, mořské hady, bahenní ptáky, želvy apod., takže na Pantheru bylo malé muzeum. Po skončení cvičné střelby nastoupili jsme cestu do Toursday (?), posledního výběžku Austrálie. Po naložení uhlí dali jsme navždy vale Austrálii.

Plavba do Amboin na ostrově Celebes trvala 5 dní. Tady jsme dostali dovolenku. Naše vycházka na pevninu směřovala nejdřív do místní posádky. Našli jsme tam i Němce, ale hlavně Holanďany, kteří vedou trvale válku s domorodci a posílají sem na ostrov Celebes stále více vojska. Ale pokračujme v naší vycházce. Několik Holanďanů se k nám připojilo, zavedli nás hluboko do nějakého palmového lesa. Tam jsme pak vešli do nějakého malého domku, jehož majitelem byl domorodý hostinský. Ten nám přinesl palmové víno přímo od čepu, zvláštní nápoj mléčného vzhledu, hořkosladký, který se zde pije jako u nás pivo, ale pozor, pokud nejste na něj zvyklí. Přinesl nám také palmový, stromový chléb, který se získá tak, že se vnitřek stromu ( morek ) v kmeni jemně roztluče a vzniklá kaše se pak peče v hliněných nádobách na ohni z dřevěného uhlí. Kousíček toho chleba jsem si usušil a uschoval. Strom ( palma ) poskytuje člověku vše, co potřebuje: jídlo, pití, bydlení, zbraň, oblečení, lana, lodě ( kanoe ), krátce – je jeho životem, je mu vším. Šli jsme s našimi průvodci vojáky ještě dál do lesa a přišli jsme ke třem domkům, kde oni bydleli se svými rodinami. Jejich ženy byly domorodky, nejdříve plaše ustupovaly, později byly důvěřivější. Přinesly svým mužům čisté prádlo, nás pohostily pálenkou z palmového vína, která chutnala jako naše slivovice a smály se. Bavili jsme se velmi dobře. Mužové chválili své ženy, zdůrazňovali hlavně jejich věrnost, pracovitost a příchylnost. Večer jsme se vydali na zpáteční cestu za doprovodu těch tří vojáků a jejich dětí. Po sedmidenním pobytu jsme zvedli kotvy a pluli do Macanaru. Tam jsme doplnili proviant a pak pluli dále směrem na Singapur, kde jsme nalodili uhlí. Večer jsme dostali poštu, 12 velkých pytlů. Tato pošta nám přinesla neblahou zprávu o naší domnělé vzpouře. Všechny nás ta zpráva zarazila, protože naši rodiče o nás měli obavy a starost, pak jsme se však dali do smíchu. Náš velitel byl tímto špatným vtipem velmi rozčílen. Ze Singapuru jsme měli vykonat misi ( návštěvu, poselství ? ) do Siamu. ( Thajsko ). Dostali jsme se tak do Bangkoku. Tam byla zajímavá jízda z Port Bangkoku do vlastního hlavního města. Plnou hodinu jsme jeli železnicí džunglí. V hlavním městě je zvlášť pozoruhodný císařský palác, nejkrásnější a nejrozsáhlejší, jaký jsem kdy viděl, všude samé zlato, drahé kamení, mozaika a pak též tři bílí sloni a jejich drahocenné postroje.

Je nutno též uvést, že jsme se tento měsíc plavili plných 26 dní na moři, až sám velitel se pochvalně vyjádřil o vytrvalosti mužstva, hlavně topičů a strojníků. Z Bangkoku jsme pluli do Saigonu – francouzské državy a odtud do Hongkongu, pak po 6 dnech do Kantonu, pak Macaa a zpět do Hongkongu. 26 dní klidu, pak plavby do Haiphongu, Hongkongu, Šanghaje, Šimana – seku, Jokohamy. Byly to vesměs parforsní plavby bez přerušení.

V Šanghaji jsme měli možnost poněkud poznat čínský lid, ale popis si nechávám až na doma, trvalo by příliš dlouho popsat charakter, zvláštnosti apod., jak jsme měli možnost je poznat., vyžádalo by si to celou knihu. Po skončení cvičné střelby spolu s SMS Franz Josef I. a po výměně velitelů vyrazili jsme na Jokohamu,

Prvý dojem je velmi dobrý. Japonsko je hustě osídlené, vše je hlavně drobné jako oni sami a nadevše čisté. V každém ohledu se člověk cítí jako v Evropě. Z Jokohamy je to 1 hod. jízdy vlakem do císařského Tokia. Přijeli jsme tam právě, když se konala nějaká velká paráda. Viděli jsme slavného admirála Toga, generála Oyamu, generála Oku a jejich rodiny. Po parádě viděli jsme na velikém prostranství, přiléhajícím k císařskému paláci, množství zbraní (ukořistěných ?) Statisíce pušek, sestavených do kozelců, tisíce polních děl, rychlopalných lodních děl, velká lodní věžová děla, těžká obléhací děla, množství kozáckých šavlí a kopí, navršené hromady munice. To vše bylo přehledně uspořádáno, takže si to mohl každý podrobně prohlédnout. V parlamentu a v muzeu války nám japonští námořní kadeti ukazovali s velkým sebevědomím a s viditelnou radostí roztrhané, rozstřílené prapory, pušky a rozbité plechové instrumenty ( hudební ? ). Tento malý národ si velmi váží své otčiny a člověk maně pociťuje radost nad takovým patriotismem. Vztah prostého vojáka k důstojníkům je velmi upřímný.

Před Tokiem kotvila japonská eskadra. Byli jsme pozváni na jednu loď a prohlédli jsme si ji. Mnozí důstojníci uměli německy a vše nám ukazovali. Klid a čistota panovala všude, jako kdyby tato loď stála odjakživa jen v klidné nečinnosti a nikdy nikomu nebyla ublížila. Všeobecně milují Němce a vycházejí jim v úctě vstříc. Po 14 denním pobytu plujeme do Kobe.

Tady musím uvést, že zde v Kobe je veliká loděnice a právě teď jsou zde 4 válečné lodi před spuštěním na vodu. Dále jsou zde známé vodopády a vysoko v horách velké vodní dílo. Mohutná, 70 m vysoká a 25 m v patě široká zeď zadržuje velikánské jezero vody. Voda odtéká vnitřkem zdi a řítí se s burácejícím hlukem do hloubky. Z Kobe poplujeme ještě asi do Koreje, pak opět do Šanghaje, kde se asi nějakou dobu zdržíme a pak nastoupíme naši vytouženou plavbu domů. To je tedy jen zcela povšechný popis, ale snad si lze z toho učinit představu o naší plavbě.

Podrobnější popis by byl příliš obsáhlý na dopis. Musím ještě uvést, že během naší plavby prožijeme tři zimy a tři léta v různých končinách světa. Druhou zimu jsme prodělali v Austrálii ( Tasmánii ), kde bylo na kopcích hodně sněhu. Na jeden jsme též vystoupili. Plavba nám poskytuje hodně užitečného pro život, ale přesto budeme rádi, když skončí a my budeme moci zase pozdravit naši starou domovinu. Jak slastiplný bude pocit návratu do vlasti ! Člověku se v daleké cizině mezi cizími lidmi a v cizích poměrech vždy rozbuší srdce při vzpomínce na domov a naše blízké. A což teprve až oko spočine zase na domovských nivách, místech naší mladosti.

Aťsi jsou cizí země sebekrásnější, ať v lecčems předčí naši vlast, ona jediná vzbuzuje ve svých dětech a v nás námořnících zvlášť, trvalou lásku a oddanost. Vážený pane učiteli, ať bůh ráčí zachovati Vás a Vaši paní ve stálém zdraví. Tisknu Vám srdečně ruku a ujišťuji Vás o své vděčné oddanosti. Váš Jan Čížek

 

Několik úryvků z deníku

  • 1. – 25.8. 1905 Kotvili jsme v Sydney – Austrálie

  • 1.8. Během dne normální pracovní režim. Odpoledne byl válečný soud nad strojníkem Antonínem Sulichem, který byl pro malou krádež masa degradován na lodníka IV. třídy a odsouzen k čtrnáctidennímu vězení. Jinak nic nového.

  • 2., 3., 4., 5., 6.8. Normální práce.

  • 7.8. Vplul do přístavu francouzský parník společnosti Loyd, který prodělal velkou bouři, ve které ztratil stožáry a velitelský můstek.

  • 8.8. – 12.8. Běžné práce jako obyčejně.

  • 13.8. Byli jsme v kostele v Sydney. Odpoledne bylo volno. Psal jsem dopisy.

  • 14.8. Dopoledne praní prádla. V 10 hodin připlula anglická vlajková loď – křižník o čtyřech komínech. Minulé dny proběhly bez zvláštních událostí.

  • 15.8. úterý – svátek Až do oběda normální práce, odpoledne bylo volno. Nedělal jsem nic, jako obyčejně.

  • 16.8. Dopoledne úklid a čistka lodi, odpoledne čištění svršků a příprava na slavnost 18.8.

  • 17.8. Dopoledne a odpoledne normální pracovní režim, pak malá vlajková paráda a salva 21 ran.

  • 18.8.1905 pátek Jmeniny Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. V 5 hodin budíček, snídaně, pak nástup a všeobecný úklid lodi. V ½ 8 příprava velké vlajkové galaparády. Celá posádka se musela převléknout do slavnostního. V 8 hodin byla vypálena salva 21 ran zdravice a vztyčena vlajkosláva. Pak nástup a přehlídka a odchod jednoho oddílu do kostela, byl jsem v něm také. Kostel byl velký a krásný, mši sloužil arcibiskup sydneyský. Při pozdvihování byla vypálena čestná salva 21 ran blízko kostela. Když jsme se v člunech vrátili na loď, byl hned slavnostní nástup včetně důstojníků a ve 12 hodin opět čestná salva. V 1 hodinu byl oběd – dvojitá porce, od 2 hodin do ½ 4 tombola a loterie. Vyhrál jsem jednu cenu a 27 šilingů a od našeho konzula jsem dostal futrál na krabičku od zápalek. Po tombole bylo volno, někteří dostali propustku na pevninu, já ne. Můj společník, potápěč Zimmermann propustku dostal, ale protože byl nemocen, dal mi náš palubní důstojník jeho propustku a já jsem šel na pevninu. Dostal jsem také vstupenku do divadla ( lístek dostalo celkem 6 mužů ). Od 4 do 8 hodin jsme bloumali městem, najedli jsme se a napili a v 8 hodin jsme šli do divadla. Bylo to pěkné, v divadle jsme byli do 11 hod. a ve 12 hod. jsme byli na molu a v ½ 1 jsme odrazili a odpluli k lodi. Šli jsme spát s těžkou hlavou.

  • 15.10. neděle V Aucklandu. Dopoledne bohoslužby v kostele, odpoledne volná divize měla vycházku na břeh, divize ve službě měla za úkol vše připravit k vyplutí. Šel jsem na pevninu. Když jsme se tam dostali, čekal na nás nějaký krajan z Tyrolska. Všude měli zavřeno a proto jsme šli do muzea a do obrazárny. Byly tam pěkné věci a nádherné obrazy. Pak jsme se vyšplhali na horu, chrlící oheň. Z tohoto kopce byl nádherný rozhled na celé město a daleko na moře. Ještě nikdy jsem neviděl takový nádherný pohled do dálky a tak pěknou vyhlídku. Pak jsme si prohlédli kamenolom, v němž pracovali jenom trestanci. Roztloukali ohromné, jak dům velké kameny, které vyvrhla sopka. Obdivovali jsme ohromnou sílu té sopečné činnosti. Šli jsme pak zpět do města a navštívili jsme nějakou kavárnu, ale museli jsme si dát jen čaj, protože pivo nebo víno se nepodávalo. Chodili jsme pak ještě trochu po městě, chtěli jsme také jít na německou plachetnici, která kotvila v přístavu, abychom si ji prohlédli, ale nedostali jsme se na ni, protože se tam pracovalo. Pak přitáhla Armáda spásy s hudbou, naslouchali jsme její hudbě. Pomalu jsme odcházeli na molo, kde jsme narazili na naše námořníky dost podroušené. Nakonec jsme se s nimi dostali do hádky a do potyčky, když jsme je dopravovali na palubu. V Aucklandu se mi velmi líbilo, bylo tam pěkně a pobyt byl „famózní“.

  • 16.10. pondělí Dopoledne v 10 hodin jsme vypluli z Aucklandu směrem na Novou Kaledonii. K večeru jsme ještě viděli stepní požár na pevnině.

  • 1.12.1905 – pátek Singapur. Do oběda normální pracovní režim. Odpoledne měla část posádky vycházku. Šel jsem také, chtěl jsem si prohlédnout město. Přišli jsme k hostinci nějakého Itala, ptali jsme se, kde je muzeum. Ital poslal pro rikšu a přikázal kuliúm, aby nás dovezli k muzeu a pak zpět. Přijeli jsme k nějaké velké zahradě, ale muzeum jsme nenašli. Jeli jsme tedy zpět k Italovi, ale nelitovali jsme toho, protože jízda dlouhými ulicemi byla zajímavá. U Itala jsme si dali pivo a pak jsme chodili městem. Zašli jsme do domorodého malajského hostince a chtěli jsme něco k jídlu, ale požadovali napřed peníze. Někteří z mých kamarádů zaplatili předem, já jsem si však řekl, že se nejdřív najím a pak teprve zaplatím. Nejedl jsem nic a kamarádi se pak vztekali, protože jídlo nestálo za nic. Prošli jsme celým městem. Dostali jsme se také do jedné ulice, kde byl před nějakým domem houf Malajců, kteří hrozně křičeli. Nechtěli jsme se do toho zamíchat, byli jsme už jen dva, ale dav nás nějak vtlačil. V tom domě zřejmě hořelo, pak přijeli hasiči, ale nijak nezasáhli. Dav hrozně řval, my jsme jim nerozuměli. Byli jsme rádi, když jsme se dostali z toho davu ven. Měli jsme co dělat, abychom se dostali včas na loď. Najali jsme si rikšu a dojeli jsme dobře na molo. Jízda nás stála 10 centů.

  • 11.1. V Kantonu. Dopoledne uklízení, odpoledne šli dovolenci na pevninu. Já také, abych si prohlédl to starobylé město, ale nebylo toho moc k vidění. Evropská čtvrť je od ostatního města oddělena řekou. V čínské čtvrti – no tam to vypadá ! Kdo nemá dobrý žaludek, ať tam ani nechodí. Ulice úzké, tak na jednoho člověka, povalují se tam lidské kosti, kůže, potkani, kočky, psi, vše v rozkladu, je z toho hrozný smrad. Je tam spousta dětí, snad milion, jako mraveniště. Vnikne-li člověk dále dovnitř, není si jist životem a ani pak netrefí ven. Když odsoudí nějakého Číňana, useknou mu hlavu a tu nastrčí na kůl a nosí ji kolem. Kdo byl uvnitř čínské čtvrti a tohle vše viděl, toho jistě přešla chuť k jídlu. Když jsme se dostali ven, první co bylo, že jsme si dali pivo a pak teprve něco k snědku. Na Kanton nikdy nezapomenu !

  • 14.1. 1906 neděle Kotvíme v Macau. Dopoledne v 9 hod. se náš Panther naklonil na stranu, protože jsme při odlivu dosedli až na dno moře. Bylo ihned zatopeno pod kotli a odp. V ½ 2 jsme při přílivu vypluli z Macaa a v 5 hod. jsme dorazili do Hongkongu. Všichni jsme byli rádi, protože v Macau jsme kotvili daleko před přístavem a bylo stále špatné počasí. V Hongkongu je to daleko lepší.

  • 15.1. Stojíme v Hongkongu na bóji. Během dne bylo zas vše uvedeno do pořádku. Námořníci se dnes radovali, protože dnes je tomu rok, co jsme vypluli z Puly.

  • 16., 17., 18., 19.1. Normální pracovní režim a školení.

  • 19.1. Vylodili jsme mistra strojovny Leo Špitzera (Maschinenquartiermeister ) a odvezli ho do nemocnice na pevnině.

  • 1.2., 2.2. Hongkong. Nic zvláštního, vše jako obvykle.

  • 3.2. neděle Do oběda velký úklid, odpoledne byly vycházky na pevninu. Šel jsem také. Byli jsme 4 : Ivančič ( švec ), Schneider, Rozehnal ( štábní kuchař ) a já. Najali jsme si rikši, že pojedeme navštívit Spitzera v nemocnici. Protože jsme se s těmi Číňany těžko domlouvali, zavezli nás k tenisovým kurtům, protože mysleli, že si chceme zahrát tenis jako Angličané, kterých je tu plno z těch lodí. Dostali jsme se, kam jsme nechtěli. Angličtí námořníci nám vysvětlili, kde je nemocnice. Jeli jsme tam zase v rikšách, protože to stojí jen 10 centů za 1 hodinu. Nemocnice byla na kopci, zdrželi jsme se tam hodinu. Pak jsme šli na večeři do nějakého čínského domu, snad to byla hospoda nebo nějaký pension soukromý. Jedli jsme tam čínským způsobem. Pak jsme šli na pivo do hotelu Central, jehož majitelem je nějaký Černohorec a pak do kavárny na kávu. Procházeli jsme se pak ještě městem a cestou na molo narazili jsme na krám, kde se prodávalo hlavně hedvábí. Objednali jsme si šátek s různými vlajkami a uprostřed obrázek našeho Panthera a nadpis : „Na památku na mou plavbu kolem Afriky, Asie, Cejlonu, Jávy, Austrálie, Číny, Japonska“. Zaplatili jsme každý 1 dolar. Pak jsme šli na molo a na loď. Město je krásné.

  • 9.2. Hongkong. Dopoledne vplul anglický parník společnosti Loyd s anglickým princem na palubě. Když opouštěl loď, všechny v přístavu přítomné lodi vystřelily 21rannou salvu na pozdrav. Bylo to hrůzostrašné burácení. Současně byla na lodích vztyčena malá vlajková galaparáda.

  • 10.2. Hongkong. Celý den důkladné gruntování před zítřejší vizitou lodi. Večer bylo město slavnostně osvětleno a ve městě se konala velká slavnost. Na kopci nad městem byl velkými písmeny v angličtině nápis „Princ Arthur z Walesu“. Dnes došla pošta, já jako obvykle nedostal nic.

  • 11.2. neděle Hongkong. Od rána se dělalo ještě vše potřebné před vizitou. Ta začala v 10 hodin a skončila před v ½ 12. Odpoledne jsme byli my volná divize na vycházce, ostatní na palubě měli volný manévr ( ? ). Dnes večer bylo město opět slavnostně osvětleno a viděli jsme též vysoké oltáře v čínském stylu. Jinak se neudálo nic zvláštního.

  • 26.2. Kotvíme v Haiphongu. Ráno bylo velké prádlo, pak běžné práce a škola. Vzpomínali jsme všichni na masopust. Večer přišel na loď francouzský guvernér, když odcházel, bylo vypáleno 19 ran na pozdrav.

9.3. – pátek Kuang-Čou-Wan. Po snídani bylo praní prádla. Dělám to vždycky „rád“ Po prádle cvičení s bateriemi Večer přišlo několik francouzských vojáků na palubu. Nikdo kromě štábu nebyl ve městě. Dostat se na pevninu bylo obtížné, nebylo tu žádné molo a na břeh se člověk dostal jen tak, že ho Číňan vynesl na rukou. Město je rozdělené, na jednom ostrovu je jen vojsko. V přístavu nebyla žádná loď, hloubka v přístavu jen 4 ol admirála a vplouvali jsme dále do řeky, kde jsme proplouvali kolem japonského pancéřového křižníku, na němž byl také nějaký admirál, pozdravili jsme ho jako toho francouzského 19 ranami. Ten japonský křižník byl pěkně stavěný, vedle něj stál čínský křižník, který vypadal jako jachta. Viděli jsme také na město Wo-Sum, vypadalo uboze. Na řece plavalo mnoho džunek, na obou březích jsme viděli malé chatrče. Po řece jsme pluli přes 2 hodiny než jsme vpluli do přístavu Šang-hai. Bylo tam mnoho válečných i obchodních lodí různých států, několik francouzských, anglických, jedna americká, jedna italská, německá, portugalská jachta, několik čínských, jedna dánská, několik ruských a pak my. Zakotvili jsme vedle italského křižníku. Večer jsme dostali poštu. Dostal jsem dopis, který mi udělal velkou radost, byla v něm fotografie mých rodičů jako dárek k mým narozeninám. Dnes jsem slavil své 21. narozeniny !

  • 27.3. úterý Kotvíme v Šang-haji. Během dne práce a cvičení ve veslování.

  • 28.3. Šang-hai Dopoledne běžné práce a škola. Odpoledne měli volní poddůstojníci vycházku. Počasí je deštivé a je zima.

  • Včera, 27.3. byl Šutičovi přečten rozsudek. S přihlédnutím ke 2 měsícům vyšetřovací vazby byl odsouzen ještě k jednomu měsíci těžkého žaláře, zpřísněného 3x týdně půstem a tvrdým lůžkem.

  • 29.3. V Šang-hai Dopoledne běžné práce, odpoledne měla jedna divize výcvik veslování. V 10 hod. šel náš velitel na 4 dny na dovolenou. Dnes byla uzávěrka pošty, napsal jsem dopis rodičům, lístek Irmě Schneiderové a dopis rodině Novotných do Prahy.